Knihy, které jsem ilustrovala, a svět, který mi otevřely
Když mě oslovila autorka knihy S Rozárkou za štěstím, Lucie Strnadová, byla to nabídka, nad kterou jsem nemusela dlouho přemýšlet. Původně šlo jen o pár ilustrací… ale jak už to bývá, když si dva lidé sednou, z pár obrázků se staly desítky. A každá z nich měla svůj vlastní příběh, náladu a emoci. 
Práce na knihách mě vtáhla do světa, kde se slova a obrazy vzájemně doplňují. Knihy mají zvláštní schopnost otevírat dveře do jiných světů – a ilustrace jsou klíčem, který čtenáře provází. Měla jsem možnost být součástí procesu, kdy se příběh mění v něco hmatatelného, barevného a živého. A to je zážitek, který se neomrzí.
Knihy, které jsem ilustrovala
S Lucií Strnadovou jsem měla tu čest pracovat hned na několika krásných titulech:
První dvě knihy jsou určeny starším dětem a spadají do oblasti osobního rozvoje. A právě to mě na nich nesmírně baví. Jsou plné jemných myšlenek, meditací a poslechů, které děti vedou k tomu, aby se zastavily, zamyslely a objevily samy sebe. Ilustrovat takové příběhy je radost – člověk má pocit, že tvoří něco, co může dětem opravdu pomoci.
Třetí kniha, Rozárka a Ztracená písmena, je naopak určena těm nejmenším čtenářům, kteří se chystají do první třídy nebo se právě učí číst. Text je rozvržen tak, aby dětem co nejvíce pomohl – na jedné stránce je psán velkým hůlkovým písmem a na druhé klasickým. Ilustrace zde hrají velkou roli, protože děti provázejí každým písmenkem, každým krokem a dodávají jim jistotu i radost z objevování.
Digitální ilustrace – nový svět, který jsem nečekala
Moje ilustrace ke knihám vznikaly digitálně. A přiznám se, že kdyby mi to někdo řekl před pár lety, asi bych se jen usmála. Vždycky jsem věřila, že skutečné umění vzniká tam, kde je cítit papír pod prsty, kde štětec zanechává stopu a kde tužka šustí po stránce.
Jenže pak přišla výzva. A s ní i zvědavost.
Digitální tvorba mě naučila, že umění není o nástroji, ale o rukách a hlavně o srdci, které ho vede. Není to jednodušší cesta – je to jiná cesta. Vyžaduje trpělivost, technické znalosti, cit pro detail a úplně nový způsob práce se světlem, barvou i texturou.
A já jsem zjistila, že i digitální ilustrace mohou mít duši. Že i na obrazovce může vzniknout něco, co v sobě nese emoci, příběh a otisk autora.
Spolupráce, která mě posunula dál
Díky Lucii Strnadové a jejímu projektu LuStrBooks jsem měla možnost rozšířit své obzory. Nejen jako ilustrátorka, ale i jako člověk, který miluje knihy a příběhy. Každá ilustrace byla malým dobrodružstvím, každá stránka výzvou a každá dokončená kapitola radostí.
Tahle spolupráce mi ukázala, že ilustrace nejsou jen obrázky. Jsou to mosty mezi autorem a čtenářem. Jsou to emoce, které doplňují text. Jsou to chvíle, kdy se příběh stává skutečným.
A já jsem vděčná, že jsem mohla být součástí něčeho tak krásného.